O Petrovi Procházkovi - V růžovém sadu

O PETRU PROCHÁZKOVI

Za uplynulý rok 2018 se stalo V růžovém sadu mnoho drobných i velkých událostí, a jak to v životě bývá, šťastných i těch méně příjemných. Ke konci srpna po déletrvajících zdravotních obtížích ukončil docházku do dílny jeden ze zakládajících pracovníků Petr Procházka. Dá se bez nadsázky říci, že je to jedna z těch velkých událostí, které se nám staly. Jelikož jeden z našich cílů jako organizace je naučit lidi s postižením kvalitní řemeslné práci a poskytovat jim možnost pracovat po celou dobu života až do toho „vysněného důchodu“. Petr se tak stal (i když ze zdravotních důvodů) prvním pracovníkem V růžovém sadu, který odešel na zasloužený odpočinek. V dílně pracoval od září 2003 do srpna 2018. Proto nám dovolte další řádky věnovat člověku, kterého jsme tu měli rádi a naposled se za Petrem jaksi ohlédnut a zavzpomínat.

Petr Slabý vypráví:

Vlastně se naše životy prolínaly skoro čtvrt století. Poznal jsem ho už v mém prvním zaměstnání v ÚSP pro mládež Kyjov (někdy v roce 1994). Tehdy jsem jako mladý a nadějný po studiu začal pracovat v tomto zařízení jako pomocný vychovatel. Petr v ústavu jako člověk s mentálním postižením bydlel a v rámci každodenních prací pomáhal při zajišťování asistence těžce zdravotně postiženým lidem upoutaným na lůžko. Sám se přitom potýkal s nemocným srdíčkem a diabetem. Vzpomínám si, jak si jej ošetřující personál chválil pro jeho dochvilnost, pracovitost a ochotu pomáhat. Už v ústavu jsme měli společné zájmy, hlavně sporty a hraní fotbalu. Sportovat mohl, ale jen pokud se cítil zdravotně dobře. Vždy se snažil jít do všeho naplno.

Po té, co jsem z Kyjova odešel, jsme se po několika málo letech znovu potkali ve stacionáři Effeta v Brně. Zde jsem pracoval jako vychovatel u mladých lidí s autismem a Petr nastoupil do dřevařské dílny, kde se poznali s Vladimírem. Ve stejnou dobu také bydlel v chráněném bydlení v Brně na Lesné. Do tohoto bytu jsem nastoupil na částečný úvazek jako asistent a s Petrem jsme se tak potkávali i tam. Když jsem z těchto zaměstnání odešel, tak jsme se znovu potkali v srpnu 2008 V růžovém sadu, kam jsem nastoupil jako asistent. V té době tam již Petr pracoval, byl jedním z prvních pracovníků dílny. Společně v této dílně jsme spolupracovali přesně 10 nádherných let. Petr byl pro mne vzorem velké pečlivosti a preciznosti, která vyzařovala z jeho výrobků, které byly po řemeslné stránce téměř dokonalé. Měl velký cit pro zajímavé tvary, zejména spony do vlasů a dřevěné křížky vyráběl nádherné. Byl prostě odborník a výborný řemeslník (vzpomínám si, že jeho velkým koníčkem bylo i vyšívání dekoračních ubrusů). Velice dbal na dodržování pracovní doby tak, aby byl vždy včas u svého pracovního místa. Bylo důležité mu vytvářet klid na práci. Často mu velice vadilo, když např. k nám chodívaly nějaké exkurze a rušily jej od práce. Rádi jsme společně hovořili o sportovních událostech, o hudbě nebo o filmu (měl velký přehled o kultuře i politice).

Myslím si, že pro něj práce v Růžovce byla nesmírně důležitá a byl na ni i náležitě hrdý. Všichni ostatní pracovníci jej respektovali jako svého dobrého kamaráda a zároveň jako velkého odborníka naší práce.

Na jakou první vzpomínku si vzpomeneš, když řeknu Petr Procházka?

Vladimír Procházka:

Jak s hrdostí říkával: Laďo, máme moc práce.

Dokonce jednou, když jsme nacvičovali požární evakuaci na výzvu: HOŘÍ! odvětil: Na takový blbosti nemám čas, mám moc práce.

Ondřej Gerbrich vzpomíná:

Petra jsem poznal už jako staršího pána, který má rád svůj klid, a jak říká můj kolega zkušeného harcovníka, který tu měl své místo a „postavení“ u ostatních kolegů. Po pracovní stránce si pamatuji, že byl expert na spony do vlasů, křížky všech velikostí a kvalitní dobrušování tvarově náročných výrobků: jako svícny, hrany koreb a jiné. Vzpomínám, jak po výrobě náročnějších výrobků byl už unavenější, někdy za mnou přišel, pohladil mě po rameni a zeptal se: Ty, Ondrášku, nebyl by tam nějaký ten křížek, po těch hodinách (náročný výrobek) mě už bolí ruce.

V kolektivu s ostatními vycházel dobře, rád četl noviny a povídal si o tom, co se tam dočetl a měl lepší paměť na jména než já.

Teď když tu není, je hezké, že si na něj ostatní čas od času vzpomenou a chtějí mu všichni společně zatelefonovat. Někdy o přestávce mu pak zavoláme, dáme mobil na handsfree a všichni si s ním povídají.

Chodili jste někdy do práce, kde jste měli takové vztahy? A kde na vás ostatní rádi vzpomínají a proto vám občas zavolají?

Jak to vidí pracovníci?

Kolektiv: Byl pracovitý a byla s ním sranda. Rád říkal různý vtípky. Byl s námi na letním pobytu v Lažánkách. Jel s námi jednou do Kamenice nad Lipou na výlet. Rád lakoval kolečka, dlabal korby, dělal křížky, rašploval přívěsky a sponky. Rád luštil sudoku a četl noviny Blesk a Sport.

Adélka Bártová: Pamatuji si na naše začátky v dílně, jak mě vítal, když jsem přijela ráno z Brna a jak mě objal.

Milan Holub: Pracoval se mnou ve sklepě (v začátcích dílna V růžovém sadu byla situovaná ve sklepních místnostech). Někdy jsme se zlobili, ale jen tak ze srandy. Říkal mi: Vrkůůů, vrkůůů a zpíval mi Kde je dům holubí... a já mu vždycky říkal: Jen počkej Petříčku a nech toho Petříčku, Petříčku..

Radek Havlíček: Dělal se mnou srandu. Schovával mi pití a já mu schovával kafe a klíče. Říkal jsem mu u toho: Petříčkůůů, Petříčkůůů. On mi říkal: Butrii, Burtiiia, taky mi říkal Irma Špičková (bývalá Radkova přítelkyně).

Dalibor Kopuletý: Já si na Petra Procházku dobře vzpomínám. Potkal jsem se s ním už v Effetě. Když s námi jezdil autobusem 510kou, tak tam na zastávce v Želešicích na kopci pobíhaly slepice a vždy říkával, že jsou to Radkovy slepice. Měl přehled o sportech, s kým hraje Kometa a tak.

Jednou poklekl před Kateřinou Kláštereckou (bývalá asistentka) a předal jí květiny.

Klára Müllerová: Pamatuji, jak jsem se s ním fotila v prodejně s našimi výrobky. Vařil si každé ráno taky v jídelně kávu a pak s námi odpočíval na pohovce. Hodně nám tady Peťa chybí. Mohl by někdy přijít na návštěvu.

Tímto zavzpomínáním Petrovi děkujeme za společné chvíle, které jsme tu spolu strávili. Také za všechnu tu kvalitní práci a originální výrobky, které za celou tu dobu chození do dílny vyrobil a za úspěšně dokončené zakázky, kterým se věnoval. Dál mu snad už jen můžeme popřát hodně toho zdraví a klidu.

Děkujeme, Peťo.

Petr Slabý a Ondřej Gerbrich